Dobročinná dovolená v Banátu

O tom, že Češi žijí po světě jako menšina, asi víte. Ale věděli jste, že takhle žijí Češi i v Rumunsku? Tihle lidé se sem dostali s příslibem lepší budoucnosti, jenže jak to tak bývá, byly to jen sliby. Myslím, že i trochu na truc si krajané ponechali svou řeč a české zvyky a takhle tady žijí dodnes.

Jak jsem se o Banátu dozvěděla?

Když jsem loni přemýšlela o dovolené, potkala jsem se s kamarádem Tomem. Ten mi povídal o své dovolené v Rumunsku a pobytu v Banátu jako o prázdninách u babičky, která bydlela v nádherném prostředí přírody… A měla jsem o dovolené jasno.

Najít však nějaký komplexní zdroj informací, který bych mohla na cesty využít se mi nepodařilo. Proto jsem se rozhodla naše krajany prostřednictvím mého sdílení podpořit a Vám pomoci k rozhodnutí se do Rumunska vypravit. Lidé v Banátu jsou totiž z velké části na cestovním ruchu závislí, protože v okolí jejich obydlí není moc příležitostí si peníze vydělat.

Zdroje informací

Stránky, které vytvořil srdcař Ivo Dokoupil. Jsou moc fajn, ale já potřebovala opravdu hodně času, abych se vším prokousala. Když jsem panu Dokoupilovi psala zprávu mimo jiné i s námětem na lepší zpracování informací pro turisty, bylo mi řečeno, že Banát si musí člověk zasloužit. Což je sice pěkné, ale tohle krajanům moc nepomůže.

Moderní stránky od mladých nadšenců z Eibentálu. Ze stránek jsem cítila evropský vliv, který potlačuje místní tradice. Ale to tak bohužel je, když chcete jít s dobou. Najdete zde informace hlavně z okolí Eibentálu.

Autentická videa ze života v Banátu. Dneska už se mnohé změnilo, protože videa jsou z roku 2015, pravdivost v nich je pořád. Za tu dobu už mimo jiné byly vybudovány asfaltové cesty ve všech vesnicích.

Tyhle stránky se k nám dostaly až v Rovensku, kde jsme byli ubytovaní u skvělých mladých lidí, takže rozhodně doporučuju.

Najdete v nich značené turistické trasy stejně jako u nás a naznačené zajímavosti. Rozhodně doporučuju stáhnout off-line mapy. Bez nich bychom byli úplně ztracení. Turistické trasy v Rumunsku prostě nejsou tak luxusně značené jako u nás.

• Český banát
• Banát.cz
• Skupina stránky Gerník

Najdete zde aktuální informace, co se ve vesnicích děje, ale mě osobně Facebook moc při hledání informací k dovolené neuspokojil.

Nejvíc mě prostě zajímalo, jak to v Banátu funguje, jaké jsou cesty, co tam najdu a na co si dát pozor, že jo. Takže jdeme na to.

CESTOVÁNÍ

Doprava do Banátu – naše možnosti

Rumunsko nebo spíš konkrétně Banát je z Brna vzdálený přes 800 km. Jelikož nejsme zas až tak velcí dobrodruzi, abychom jeli veřejnou dopravou, vyšly mi 2 varianty přesunu.

Buďto pojedeme vlastním autem nebo využijeme “kyvadlovou” autobusovou dopravu ČR – Banát (Sv. Helena). Jako ekonomka jsem vyhodnotila, že autobusem je to levnější a aspoň budeme mít autentičtější zážitek. Navíc autobus projížděl i přes Brno a jelo se přes noc. Takže ideál, že člověk nemusí nic řešit.

V den odjezdu jsme dle pokynů čekali s mužem v Brně u nákladních ramp Tesca nedaleko Vaňkovky. Očekávali jsme příjezd klimatizovaného autobusu, dle informací na stránkách a samozřejmě i větší počet cestujících. Jenže nikde nikdo a autobus už měl 30 minut zpoždění. Abych se uklidnila, volám panu řidiči, jak to vypadá. Naštěstí byl kousek před Brnem a už se blížil. Za dalších 20 minut k nám přijela 9 místná bílá dodávka…

S mužem jsme se na sebe podívali a říkali si. To snad není ono? Jenže bylo. Jelikož jsme si dovolenou naplánovali už po sezóně, první týden v září, zájemců o převoz bylo málo, tak vzal pan řidič jen dodávku. Navíc potřeboval převézt do Rumunska nádrž na vodu, tak se mu dodávka tuze hodila. No nic, zážitky nemusí být vždy krásné, hlavně, že jsou silné.

Nezbylo nám, než se přizpůsobit na nalodit se na palubu. Pan Hrůza je milý člověk a cestování nám zpestřil povídáním, co nás čeká. Dokonce nám i proměnil peníze, takže jsme to nemuseli po cestě řešit. V obchodech a hospodách se v Banátu vyplatí platit v lei. A za autobus se platí hotově v českých korunách.

Po cestě jsme se snažili i prospat, jenže dodávka není to samé co moderní klimatizovaných autobus… Navíc řidič s Rumunskou krví zvládal u řízení sledovat videa, zobat praženou kukuřici, volat s rodinou aj. Abych se aspoň trochu prospala, svěřila jsem se do jeho rukou a spoléhala se, že je řidič profesionál a ví co dělá.

Každopádně cesta byla celkem rychlá. Poslední část cesty myslím, že to byly asi 2 hodinky už byly děravýma cestičkami, které snad od nás z Česka ani neznáme. Bylo však krásně slunečno a my se těšili, až budeme na místě.

Před 11 hodinou jsme zvládli krásně dorazit do malebné vesničky Svaté Heleny a směle jsme se šli ubytovat k naší paní domácí Marjánce.

Cesta zpět domů

Na cestu domů už bylo nahlášeno více cestujících, takže jsme se do Brna dopravovali minibusem. Troufám si říct, že minibus nebyl určen na dlouhodobé cestování, ale chudí krajané jsou vděční i za tohle. Přiznám, že to bylo pohodlnější, než dodávkou.

Doprava mezi vesnicemi

Jelikož jsme zvolili cestu do Banátu autobusem, mezi vesnicemi jsme se mohli přesouvat pěšky nebo mě napadla i možnost na kolech. Každopádně na stránkách banát.cz najdete i možnost koňským povozem nebo Vás i převeze někdo z místních. Hromadnou dopravu tady nehledejte.

Vzdálenost Rovenska a Bígru je však 30 km. To se mi zdálo na náš netrénink dost. Proto mě napadlo, že cesty zkusíme zdolat na kolech, protože ty nám přece můžou cestu urychlit. Jenže, to jsem při plánování netušila, že tato cesta pro kolo není vhodná. Tak jsme do Bígru stejně jeli kolem Dunaje přes 40 km.

Pravdou však bylo, že moje představa o cykloturistice v Rumunsku byla dosti naivní :-D. Největší zkouškou byl náš první přesun ze sv. Heleny do Gerníku. Bylo to jen 18 km, jenže jsme to jeli celý den! Často byla turistická trasa na kole nesjízdná, takže nám nezbývalo, než kolo tlačit. Připravte se na to, že místní cesty a stezky jsou dosti kamenité a nezpevněné. Pěšky se s tím dá vypořádat jednodušeji, než na kole.

A kde jsme vzali kola? Ve sv. Heleně je půjčoval pan Franta Salaba, které mu poskytl pak Kudrna a jeho cestovní kancelář. K dispozici jsou tam kola celkem 3. Teda aspoň v roce 2019. Pánské, dámské a dětské. Velikostně celkem malé. Dokonce i pro mě a mých 158 cm.

Stav kola byl ucházející, i když před nasednutím jsme je museli pořádně oprášit, protože pan Salaba zrovna něco stavěl. Muž měl teda na předním kole menší “osmicu”, takže při výšlapu do kopce si odpojoval brzdu. Každopádně jestli máte svoje kvalitní kola, tak ty by byly rozhodně lepší. Kovové šlapátka jsou nutností!

S asfaltem se potkáte jen ve vesnicích a na cestě kolem Dunaje, tak s tím počítejte ;-). Jinak Vás čeká nezpevněná kamenitá cesta, kde to na kamení hodně klouže.

Ale řeknu Vám to tak. My nejsme žádní zkušení cyklisté a zvládli jsme to na vypůjčených kolech. Prostě zážitky nemusí být vždy krásné, hlavně, že jsou silné ;-). A tohle naše cesty Banátem naprosto splnily. A věřte tomu, že většina zážitků byla krásných. Jen ty silné byly někdy silné až moc :-D.

Cesta Eibentál – Sv. Helena

Na zpáteční cestu do Česka jsme se museli dostat z Eibentálu do sv. Heleny. Bylo to 60 km kolem Dunaje. Ještě doma jsem plánovala, že to ujedeme na kole za jeden den, jelikož v Eibentálu jsme měli 2 noci a odpočneme si. Jenže já byla po tom týdnu tak vyřízená, že jsem se domluvila s pánem z místního obchodu, který nás i s koly na vozíku do sv. Heleny zavezl. Po cestě nám udělal i zastávky, abychom se mohli pokochat, takže jsme to měli i s výletem, který bychom bez něj nezvládli absolvovat.

Ubytování

Jelikož jsme se rozhodli procestovat většinu vesnic, přespávali jsme pokaždé jinde. Takový byl plán, který jsme i dodrželi. Vše co Vám k ubytování píšu jsou mé autentické zážitky, které jsou hodně ovlivněné konkrétním ubytováním. U někoho jiného se můžete cítit samozřejmě jinak.

Náš plán:

• 31. 8. – 1.9. (1 noc) – Svatá Helena
• 1.9. – 2.9. (1 noc) – Gerník
• 2.9. – 3.9. (1 noc) – Rovensko
• 3.9. – 4.9. (1 noc) – Bígr
• 4.9. – 6.9. (2 noci) – Eibentál
• 6.9. – 8.9. (2 noci) – Svatá Helena

Netušila jsem, jaké ubytování z možností na stránkách banat.cz si vybrat, proto jsem napsala paní Aleně Gesce na e-mail ubytovani.banat@centrum.cz které dny bychom chtěli kde přespat, a že chceme mít zajištěnu polopenzi, sprchu a postel samozřejmě.

Paní Gesca byla moc ochotná, zařídila nám jednotlivé noclehy u místních a předala kontakty s tím, že se máme místním, než budeme vyrážet z Česka, ozvat a ubytování potvrdit. Cena za ubytování s polopenzí v roce 2019 byla 450 Kč/os./noc, jen v Eibentálu to bylo malinko víc.

Vesnice jsou opravdu malinké a počítejte s tím, že ve skoro každém domě je pes a nějaký ten dobytek nebo aspoň slepice. Z toho plyne, že v noci je velké riziko štěkajícího psa nebo jiných zvířecích zvuků. Navíc v blízkosti Sv. Heleny Rumuni vybudovali větrné elektrárny, které trochu jinak nádherný klid ruší. Ale není to žádná hrůza. Jen první ráno, když jsem byla ještě rozespalá, jsem si větrné elektrárny spletla s letadlem.

Sv. Helena

Ubytování jsme měli zajištěno u Tismonárů v jejich rodinném domečku. Bydleli jsme přímo s paní Marjánkou a jejím manželem. Bylo to jediné ubytování, kde jsme bydleli přímo u krajanů v domě a obývali jejich volnou místnost. Jinak jsme většinou bydleli mimo. Paní Marjánku Vám můžu ze srdce doporučit, protože jsem se tady opravdu cítila jako u babičky na prázdninách.

Jejího manžela bohužel postihla mozková mrtvice, takže se o celý dům stará sama. Když jsme odjížděli, tak i přišla o práci, proto se jí hodí každá koruna.

Kdybyste i přemýšleli stejně jako já, nad nějakou pozorností pro hostitele, tak její muž sbírá různé flašky s alkoholem. Naši domácí pálenku moc neocení, protože oni si ji dělají mnohem slabší. Ale jestli víte o nějaké dobré a opravdu neobvyklé lahvince, tak to je ono. Klidně i jen malinkou flaštičku. Telefon na Marjánku je +40727295802 nebo e-mail: marianka.ghica@seznam.cz. U Marjánky jsme měli také k dispozici WI-FI. Jinak vlastně nikde.

Hned jak jsme přijeli, dostali jsme i oběd, i když jsme ho vůbec neměli domluvený. Dostali jsme vývar a místní specialitu sarmi. To jsou závitky z kvašeného zelného listu a mletého masa. Je to moc dobré. U Marjánky byly vždycky hody. Spali jsme zde totiž nejčastěji. Když jsme odjížděli na objížďku vesnic, tak nám slíbila, že nám až přijedeme připraví domácího kohoutka.

Gerník

Po šílené cestě, která nás překvapila, jsme prvně museli uhasit žízeň v místní hospodě. I já jsem se na pivo těšila, a to jsem ho tehdy ještě moc nepila. V hospodě nás odchytil místní starší pán, který už byl mírně omámen alkoholem a přišel si popovídat. Bylo to celkem milé. Nemohli jsme odejít bez toho, aby nám neukázal, jakou má krásnou cimru, kterou jsme ještě nikdy neviděli.

Až pak jsme teprve mohli vyrazit na smluvené ubytování k Maškovým (Rozálka) josefmizerik@yahoo.ro. Čekala nás bohatá večeře v podobě vývaru, plněných paprik a jako dezert bylo pár koleček rolády. Tu už jsem však neměla kam dát, protože jsem byla úplně plná. Ale myslím, že nebyla domácí, takže jsem asi o nic nepřišla.

Spaní jsme měli zajištěno v domě od příbuzných, kteří se odstěhovali do Čech. Byl to starý dům, ale celkem pěkně upravený pro naše potřeby. Postele byly starší, ale samozřejmě 1,5 lůžka a hýbat s nimi nám nepřišlo jako dobrý nápad, tak jsme spali odděleně.

Kousek od našeho ubytování byla dokonce jeskyně Filipova díra, kterou jsme stihli ráno ještě před snídaní prozkoumat, abychom mohli hned po snídani vyrazit. Tohle ubytování můžu také doporučit, i když z našeho výběru bych ho zařadila až na 4. místo z 5.

Rovensko

Podle průvodců je Rovensko nejmalebnější a nejromantičtější vesnice. A mají pravdu. Je to nejvýše položená vesnice, do které nevede žádná asfaltová silnice. Ubytování jsme měli zajištěno u Terky Mojžíšové v přistavěné dřevěné chatce s nádherným výhledem do údolí. Kdybych se měla rozhodovat, tak sem ještě určitě zajedu, protože jsme zde strávili jen chviličku.

Chatička je nová i s vybavením, které se dost podobá českému standardu. Jediná nevýhoda je, že ji sluníčko dokáže pěkně rozehřát, takže nám bylo dost teplo. Ale bylo tam nádherně. Tuhle zastávku rozhodně nesmíte vynechat!

Jídlo bylo taky výborné, až jsme praskali ve švech a navíc jsme si pokecali i s místní mladou generací. To bylo moc fajn. Terka spravuje stránky ceskybanat.eu, takže tam kontakt určitě najdete.

Bígr

Tahle vesnice i s ubytováním je pro nás na chvostu našeho hodnocení. Bydlí tady už hodně rumunů a ani není moc hezká. Navíc ubytování bylo fakt příšerné. Stará “baja” s příšernou provizorní koupelnou, kde aby se člověk mohl osprchovat, musel držet elektrické pojistky, protože byly prostě slabé.

Na druhou stranu jídlo tady bylo asi nejlepší ze všech. A měli jsme tady skvělý asi ovčí sýr. Jinak byly sýry většinou kravské. Kontakt ani nemá cenu zprostředkovávat a troufám si říct, že tuto vesnici stačí jen v rychlosti projet. Pro nás to bylo po Rovensku zklamání. Je to sice tvrdé hodnocení, ale upřímné.

Eibentál

Řekla bych vesnice, která se snaží přiblížit evropskému standardu. Každoročně se zde koná i hudební festival. Takže jsou zde připraveni na velký nápor lidí.

Bohužel i tady už hodně mluví rumunsky, takže si už nepřipadáte tak úplně jako doma. Ale česky se zde taky normálně domluvíte. Je tady i nová restaurace, za kterou by se rozhodně nemuseli stydět ani u nás v Česku. Ceny jsou srovnatelné jako u nás, ale co se týká množství jídla, tak dostanete dvojnásob toho co u nás.

V Eibentálu jsme byli ubytovaní u Etušky Mlezivové tel. +40 747 919 729 v samostatně stojícím domečku na dvorku jejich pronajatého domu. Paní Etuška není moc mluvná paní a chodí normálně do práce do lékárny. Její muž byl však hovornější, i nám s chutí povídal, jak to u nich chodí.

Moc bych jim přála, aby mohli bydlet ve vlastním a ne pronajatém domě, jenže to není tak jednoduché. Ceny nemovitostí jsou vyšroubované i u nich.

Domeček byl moc pěkný, jen zrovna když jsme tam byli, tak měli problémy se studnou. Na muže tedy vyšlo na umytí jen málo nebo studená voda. A měli jsme oddělené postele, ale jinak to bylo moc fajn.

Jídlo

Dostali jsme ve většině domácí, ale je fakt, že i zde už jde cítit globalizace a Lidl nemají krajané zas tak daleko. Na snídani to bylo většinou pečivo s obloženým talířkem, kde snad nikdy nechybělo vajíčko od domácích slepiček a nějaká ta domácí uzenina nebo sýr. Taky marmeláda jako sladká tečka, kterou prostě na dovolené musím mít. Na pití většinou čaj nebo asi i káva, ale my kávu nepijeme. Ze snídaní jsme si taky ještě vždy zvládli udělat svačinu, která nám přes den stačila.

Večeře byly naprosté hody. Já jsem vychovaná, že se dojídá, aby nic nepřišlo nazmar. Tady to sice nehrozí, protože zbytky se dávají slepicím nebo jiným domácím zvířátkům, ale i tak jsem měla tendence maxi porce dojídat.

Vždy jsme dostali polévku – většinou poctivý vývar s různými obměnami. Se zeleninou, nudlemi, kapáním, jednou dokonce i s knedlíčky. Druhý chod byl různorodější, ale jak jsme každý den byli někde jinde, tak se nám podařilo, že jsme měli sármi 2x po sobě .

Sármi je slavnostní rumunské jídlo, které se tady dělá například na svatby nebo samozřejmě pro hosty. Pokaždé to bylo trochu jiné, ale pořád to bylo mleté maso zabalené do kvašeného zelného listu.

No a pak různá smažená masa s bramborami nebo kaší. Prostě klasika, aby hostitelky nabídly něco lepšího. Paní Marjánku jsme taky poprosili, aby nám udělala opravdu jejich typické jídlo, což je kukuřičná kaše na slano s různými posypkami. Ať je to cibulka, klobáska… Tohle prý turistům normálně nevaří, protože je to chudé jídlo, ale já jí říkala, že tohle mě přesně zajímalo. Takže když se za ní vydáte a řekněte jí, určitě Vám to uvaří.

Obchody, hospody a restaurace

V každé vesnici najdete alespoň 1 obchod, kde si můžete nakoupit jídlo, pití nebo nějaký ten suvenýr. Otevírací doba je však různá a když lidé pracují na poli, tak se můžou určitě i zdržet. Čas tady plyne jinak.

Například ve sv. Heleně je takový tmavý obchod společně s hospodou, kde můžete koupit asi úplně všechno. Pivo, víno, alkohol, trvanlivé jídlo, hrnce, zvonce na dobytek, nářadí, sošky na ozdobu, mapu, kalendáře… Prostě všechno, co místní mohou potřebovat.

Moderní restaurace je v Eibentálu, jinak většinou když přijdete do vesnice, tak nemáte možnost si dát někde teplé jídlo. Ještě v Bígru je rumunská hospůdka, kde si můžete dát i teplého jídlo, ale jinak jsme na jinou nenarazili.

U místních je možné nakoupit i jejich produkty jako med, sýry aj. V Eibentále jsme si koupili skvělý lesní med a měsíčkovou mastičku od paní, co mají dům na hlavní trase k restauraci u Medvěda. Na domě mají napsáno, že prodávají med. Víc už si fakt nepamatuju. Zbytek jsme kupovali ve sv. Heleně, abychom to nemuseli převážet. Což ale byla škoda, protože ze sv. Heleny nebyl med tak chutný, jako z Eibentálu . Na cokoliv domácího, co máte chuť, zeptejte se místních a oni Vám rádi řeknou, kde to hledat. U Marjánky jsme nakoupili pro nás neobvyklé marmelády (šípkovou, fíkovou…).

Cesty

Jak už jsem zmiňovala, tak cesty mezi vesnicemi pěšky nebo na kole jsou náročnější než u nás. Především terén je hodně kopečkovitý. U nás jsme zvyklí chodit třeba po hřebeni, ale v Banátu hřebeny prostě nejsou. Pěkně si kopečky musíte vyjít a sejít. Žádné úlevy. Teda aspoň po trasách, které jsme šli my.

Půda je zde hodně kamenitá, takže i cestičky jsou samý kámen. U nás jsem snad nikdy takovou kamenitou cestu nezažila. Navíc je zde nízký turistický ruch, tak nejsou cesty ani tak moc používané.

Prostě dá se to zvládnout pěšky i na kole, ale počítejte s tím, že to bude náročnější, než turistika u nás.

Příroda

Jedna velká nádhera. Pokud máte rádi lesy a čistou přírodu, tak tohle si fakt nesmíte nechat ujít. Díky písku a kamení jsou studánky a potůčky křišťálově čisté. Na cestách pravděpodobně ani skoro nikoho nepotkáte. Možná jen u přírodních zajímavostí.

Prý je v Banátu hodně zmijí, takže na to si dávejte pozor, ale my jsme teda na žádného hada nenarazili, krom pár zalisovaných do asfaltu. V Rumunsku jsou také medvědi, takže když budete chtít spát v přírodě, je potřeba na to myslet. Prý se vyplatí vzít si s sebou nějakého toulavého psa. Když mu dáte trochu nažrat, bude Vás v noci hlídat.

Místní psi jsou hodně jiní oproti psům v Česku. Mají zvláštní „voříškovské“ rysy, žádné vyšlechtěné plemena tady nepotkáte. Psi ve vesnicích jsou v pohodě. Horší je to ale se psi přímo u salaší. To jsou skuteční hlídači, kteří neváhají s napadením.

Sami máme osobní zkušenost, kdy jsme procházeli jednou salaší a leželi tam 2 psi. Naivně jsme si mysleli, že kolem nich jen tak projdeme, protože spí. Najednou se na nás vrhli, zběsile na nás štěkali a zahnali nás suverénně do kouta. V rukách jsme neměli nic než foťák a tašku s flaškou vody.

Kdyby nevyšel majitel a nezpacifikoval by je, nevím, jak bychom dopadli. Bylo to opravdu velmi nepříjemné a ještě dnes mám sevřené hrdlo i půlky z toho zážitku.

Ale mám pro Vás neověřenou radu. Prý se stačí sehnout pro kámen, že ho chcete po psech hodit. Nebo mít s sebou alespoň nějakou hůl nebo pepřák. Ale co jsme se bavili s mužem, tak nevím, jestli by nám cokoliv z toho na rozzuřené hlídací psi pomohlo. To už leda vyhnout se salaším obloukem…

Celkové ohlédnutí

Celkově musím dovolenou v Banátu zhodnotit jako úžasnou a rozhodně se sem chci někdy vrátit. Vám taky doporučuju se tam podívat co nejdřív, protože už před 10 lety to tam vypadalo jinak než dnes a pokrok prostě nezastavíš.

Troufám si říct, že dovolená je vhodná i pro rodiny s dětmi. Jen musíte zvolit jiný druh pobytu, než jsme měli my. Vzala bych sem už větší děti, které nepotřebují kočárek. I s tím terénním byste se v přírodě pěkně nadřeli.

V Banátu se opravu z blízka setkáte s krávami, protože my jsme chodili přímo v jejich ohradách. Je to úplně jiný pocit, než když je kráva za plotem. Místní krávy mi přišly hodně vychované a neškodné. Dokonce když jedna ležela přes cestičku, kterou jsme měli jít, tak jak jsme se přiblížili, okamžitě se zvedla a nacpala se do křoví, abychom mohli projít.

Jo a z ekonomického hlediska nás celá dovolená i s hromadou dárků a medu vyšla na 10 000 Kč na osobu. Navíc je tady super, že se tady ani nedá moc v průběhu cesty za co utrácet, protože obchodů je fakt po skromnu, takže ani nebudete muset řešit neustálé dotazy dětí, že chtějí něco koupit.