Rozhovor – jak mi rezerva zachránila krk

Bavit se v naší společnosti o penězích je pořád jedno velké tabu. Už jsem mnohokrát slyšela, že o penězích se nemluví. Jak od kamarádů, tak v práci. Ale osobně si myslím, že je to hloupost. O to víc jsem vděčná za Radku Pavlovou, která se rozhodla s Vámi sdílet svůj příběh o tom, jak jí rezerva několikrát v životě zachránila krk.

Náš rozhovor najdete ve videu nebo v textové formě pod videem.

Rozhovor:

Anežka:

Vítám Vás u rozhovoru s člověkem z lidu. Já se jmenuji Anežka Mičánková a v rámci svého projektu Finančně nezávislá učím nejen ženy se přátelit s penězi. K tomu využívám jak vlastní zkušenosti, tak i znalosti, které jsem získala během praxe na finančním úřadě a práce finanční poradkyně.

Jsem autorkou e-booku 3 způsoby jak generovat peníze od státu, samozřejmě bez sociálních dávek a zcela legálně, taky jsem vytvořila Návod na daňové přiznání pro malé a začínající živnostníky a nakonec jsem minulý měsíc vypustila Průvodce životním pojištěním, který je aktuálně možné získat bezplatně.

A teď k rozhovoru. Finanční rezerva je vstupenkou na cestu k finanční nezávislosti. Své o tom ví žena, které už finanční rezerva několikrát zachránila krk. A já mám velkou radost, že se chce Radka podělit také s Vámi. Rady, můžeš se nám na začátek představit?

Radka:

Já jsem docela obyčejná ženská. Je mi 45 let, mám 2 děti a nemám žádné nadstandardní příjmy. Prostě tak nějak běžně vydělávám, částečně podnikám, částečně jsem zaměstnanec. Takže kombinuji dva příjmy zároveň. Nikdy jsem nežila z minimální mzdy a nikdy jsem nebyla příliš dlouho nezaměstnaná. Možná tři, čtyři měsíce. A byla jsem osm let na mateřské.

Takže žádné nadprůměrné příjmy, ale taky ne úplně chudoba. Docela normální člověk, co se financí týče.

Anežka:

Ty jsi mi taky povídala, že jsi vlastně nikdy neměla problém s penězi a že jsi si vždycky nějak poradila. Čím to je? Kde jsi se naučila s penězi takhle hospodařit?

Radka:

My jsme to tak měli doma a vyplývalo to ze situace. Já jsem se hrozně divila jako dospělá, že lidi neumí hospodařit s penězi, když jsou dospělí. Dost mě to překvapilo. A bavila jsem se o tom s rodiči a máma mi říkala, že to taky nechápala, když začala pracovat, že někdo neuměl s penězi hospodařit.

Moje maminka měla obálkovou metodou. Měla takovou kapsičku a do těch kapsiček si dávala peníze. Měla položku na elektřinu, na nájem, na dovolenou… A tam se naskládaly peníze z každé výplaty. Byla tam položka na běžné živobytí, na jídlo, na drogerii atd. A to si rozdělila na 5 týdnů.

Takže za 4 týdny spotřebovala 80% a ten pátý týden nikdy nebyl celý, takže vždycky zbylo. Pořád si takovýmto způsobem dávala peníze stranou a věděla, kolik může utratit. No a táta mi několikrát, když jsem začala vydělávat, opakoval, že není důležité, kolik vyděláváš, ale kolik z toho dokážeš ušetřit.

Mým prvním zaměstnáním, kam jsem nastoupila v 18cti letech, byla banka. Nevěřila bys, kolik toho člověk vydělával. To si můžeš tipnout, zkus. Byl to rok 1993… Tehdy jsem vydělávala 2 400 Kč čistého.

Anežka:

Hm.. To je pro dnešní dobu nesrovnatelné. Ale člověk se musí zamyslet nad tím, jaké tehdy byly výdaje a jaké byly ceny, no.

Radka:

Musela jsem se prostě naučit vždycky dávat peníze stranou. A výborná věc v bance byla, že jsem se naučila, že existují nějaké finanční produkty. Tehdy byly velkým hitem a vlastně novinkou termínované vklady. Takže já vždycky, když jsem něco našetřila, tak jsem si založila termínovaný vklad. A jak jsem měla 5 000 Kč, to byla nejnižší částka, co se dala uložit, tak jsem ji tam uložila a takhle jsem postupně spořila.

Anežka:

Teda ale 5 000 Kč, to byly tehdy dva Tvoje čisté příjmy, co sis musela naspořit. To je docela mazec.

Radka:

No to jo. A když si k tomu ještě vezmeš, že jsem v tu dobu platila měsíčně 1 500 Kč na stavební spoření a ještě jsem něco přidávala doma na domácnost, protože jsem bydlela u rodičů.

Anežka:

Tak to je opravdu krásné.

Radka:

Ona se mi pak výplata začala pomalu zvedat, ale ze začátku to tak bylo. Takže mně zbyly tři stovky z výplaty na běžnou útratu. A když jsem byla doma, tak jsem si na ty ostatní věci vždycky musela našetřit.

A v bance jsme měli takovou možnost, že jsme si mohli vzít kontokorent, jako zaměstnanci jsme mohli jít 10 000 Kč do mínusu. Když si vezmeš, ten nepoměr k výplatě je veliký. A tak mnoho mých kolegyň z banky odcházelo s neustálým dluhem a byly furt v mínusu s každou výplatou.

Já jsem si ten kontokorent nikdy nezřídila, byla jsem pořád v plusu. Rozhodla jsem se, že se nebudu zbytečně zadlužovat, když to není nutné, jenom proto, abych si koupila šatičky.

Anežka:

Jo, já mám podobné zkušenosti, že někteří, co pracují v bance nebo jako účetní, s penězi moc pracovat neumí. A přesně jak říkáš. Peníze, které si mohli kolegyně nebo i lidé dnes půjčit, jsou mnohem vyšší, než co vyděláš za jednu výplatu. A to navíc ještě na spotřební věci.

No, ale teď bys nám mohla říct, jak konkrétně Ty hospodaříš penězi.

Radka:

Já jedu tak trochu intuitivně. Nejsem taková disciplinovaná, že bych peníze rozdělila do obálek. A navíc dnes nemáme výplatu hotově. Máme peníze na účtu.

Já mám hlavně základní povědomí o tom, kolik  běžně pravidelně utratím. Mám nějakou svoji představu, na co bych si chtěla v nejbližší době našetřit, takže si dávám trvalé příkazy, aby mi hned, když přichází příjem, odešlo to, co se má zaplatit, jako například hypotéka.

Jo to jsem vlastně nezmínila. Já bydlím s dětma v domě, na který splácím na hypotéku. Mám tam docela slušný dluh ještě, takže mám co splácet. Ale zase neplatím nájemné, tak ono to vyjde nastejno. No, tohle se zaplatí a s tím ostatním hospodařím takovým tím stylem, že si vždycky říkám, kolik tak můžu utratit na jeden nákup. A tohle? Musím si to kupovat? Nemůže to počkat? Odložím to?

Hodně jedu na odloženou spotřebu. U každé věci, kterou si musím/chci koupit.

Třeba si chci koupit boty nebo si chci koupit nějaký doplněk do domácnosti, nebo něco takového. Tak si říkám. Potřebuji to akutně teď? Nemůže to počkat měsíc, dva, něco rok třeba. Nebo tento kabát můžu ještě nosit, tak si nový koupím příští rok. A takhle odkládám. Takto se mi peníze nashromáždily. A je rozdíl, jestli nosíš kabát 5 let nebo 10 let. Nebo jestli ho máš jen 2 roky, tak podle toho utratíš.

Anežka:

Jo, takže to je jedna část, kdy vlastně člověk hospodaří s penězi tak, že odkládá spotřebu, jak jsi říkala. A využíváš nějaké finanční produkty, kterými si spoříš nebo odkládáš peníze?

Radka:

Ano, odkládám peníze. Teď mám jakýsi fond. Já to neumím správně pojmenovat, prostě je to takový ten fond, kde kolísají částky, protože se tam něco investuje do akcií, něco do peněžních trhů a tak podobně. Ono se to dělá nějak samo. Já na to mám trvalý příkaz. A prostě mi tam pravidelně odchází určitá částka.

Tenhle fond jsem si zakládá už před lety, takže v dnešní době už je možná něco lepšího, ale běží mi to a funguje to. Musí se tam vkládat minimálně pětistovka měsíčně. Takže já jsem donedávna vkládala měsíčně pětistovku.

A nedávno jsem to zvedla na tisícovku, protože jsem si zvykla, že mi ta pětistovka nechybí. A pak zjistíš, že ani tisícovka nechybí. A budeš si moct navýšit znovu, že

Já jsem dokonce dávala stranou 3 000 měsíčně. To bylo docela fajn. A měla jsem různé takovéto produkty. Ono se to v průběhu pracovního života mění. Pracuju od roku 1993, tak to je 27 let.

Za tu dobu se finanční produkty změnily. Třeba „termíňáky“ se dneska moc nevyplatí. Ani stavební spoření teď nemám, ale měla jsem ho vlastně asi tři cykly hned ze začátku.

To bys koukala. Já jsem byla jedna z prvních, kdo si zakládal stavební spoření. To bylo hezké. První stavební spořitelna otevírala 1. září 1993 a já jsem byla podepsat smlouvu už v srpnu.

Anežka:

Takže Ty už si teď vlastně dáváš peníze jenom do těch fondů. A přišla jsi na to sama nebo Ti někdo pomáhá s penězi?

Radka:

Já mám na tohle paní, svoji finanční poradkyni. Je to taková ta nezávislá poradkyně, co komunikuje s více bankami a pojišťovnami. Není závislá jenom na jedné instituci. Takže ona mi může vybrat, která banka teď má zrovna lepší produkt. Například když mi vybírala hypotéku, tak vybírala u různých bank, kde měly zrovna výhodnější podmínky.

No a s paní se známe takových 12 let. Když potřebuji s něčím poradit, tak se jí ozvu a řeknu jí například, že uvažuji o tom nebo tomhle produktu, potřebuji tohle pojištění. Nebo potřebuji tohle takhle naspořit a řeknu jí situaci, co potřebuji řešit a ona mě to zařídí.

Anežka:

Jo, to je super. To je určitě skvělá věc mít i někoho hlavně nezávislého, co spolupracuje s více společnostmi a pomůže Ti s papíry. Protože co si budeme nalhávat, je to docela opruz papíry řešit.

Radka:

Já nemusím nic shánět nebo řešit. Ona mi řekne, potřebujete tenhle doklad a to je jediné, co zařídím. Pak to jen podepíšu a nic nemusím řešit. Ona dokáže kolikrát zajistit i v bance nějaké nadstandardní výhody a třeba se dá odpustit nějaký poplatek nebo něco takového.

A úžasné je, že služby těchto finančních poradců jsou zdarma. Takže jí za to ani nic neplatím.

Anežka:

Jo, to je právě dobré. Ono vlastně ta odměna pro finančního poradce je, že Ti může zprostředkovat ten produkt. A z toho má peníze.

Ale dnešní rozhovor má být hlavně o tom, jak Ti finanční rezerva zachránila zadek nebo krk. Můžeš nám o tom říct víc? Jaké životní situace se Ti staly?

Radka:

Já jsem vlastně průběžně spořila. A pak, když jsem se rozhodla mít rodinu, tak já osobně jsem toho názoru, že člověk by si měl děti pořídit, až je trochu zajištěný. Když má kde bydlet, má nějaký příjem, trochu úspor.

Protože všichni víme, že mateřská nějakou dobu trvá. A jít na mateřskou s tím, že nemám vůbec nic a budu spoléhat na sociální dávky, je prostě nesmysl. Mateřská je fajn, že nějaké peníze dostaneme, ale že by to bylo na uživení, to teda fakt ne. Takže jsem šla do toho s nějakou úsporou.

Navíc jsme plánovali stavět domeček, tak jsme si spořili vlastně na ten domeček. No a pak se mi stala taková věc, že když už jsme měli druhé dítě, synovi byli asi dva roky, tak mému tehdejšímu muži najednou začalo být špatně, nevěděli jsme co mu je. Měli jsme jet dokonce na dovolenou. Za 14 dnů jsme měli odjíždět.

A najednou ho odvážela sanitka. Nikdo jsme nevěděli, co mu je, jak dlouho tam bude, co se vlastně stalo. A ukázalo se, že je to problém s páteří. Nemohli ze začátku přijít na diagnózu. Ale prostě bylo jasné, že je to od páteře. No a muž tehdy zůstal na neschopence 7 měsíců. Si vezmi, že rodičovský příspěvek tehdy dělal 3 600 Kč tuším a muž měl neschopenku 9 000 Kč měsíčně. Takže když to počítáš…

Já jsem měla to štěstí, že jsem vždycky při mateřské částečně pracovala, takže jsem měla nějaký malý příjem. Sice nějakých pár tisíc, ale hodilo se to. Ale stejně jsme museli sáhnout do rezervy.

A ono to neskončilo jenom tímhle tím, že by ho po těch sedmi měsíci pustili do práce. Ale ono se pak dál zjišťovalo, co že to má vlastně s těmi zády. A po dalším půlroce, kdy byl v práci, šel na plánovanou operaci páteře. Ta byla docela rozsáhlá.

Takže on byl pak doma ještě další rok. Dohromady během roku a půl byl 19 (18) měsíců na neschopence. A ještě si představ, že máš doma dvě malé děti a muž ti skončí takhle dlouho na neschopence a ty jsi na mateřské. To se může stát komukoliv.

Byla to taková úplná banalita. To by Tě vůbec nenapadlo. On si jenom narazil záda. A byly z toho následky takové, že kdyby ho neoperovali, tak by byl dneska na vozíku.

Anežka:

Tak to je dobře, že se na to přišlo.

Radka:

No, ale bylo to teda „ťip ťop“. Měl fakt kliku, že se dostal na Homolku do péče skvělých neurochirurgů, kteří teda přišli na to, co to má.

Anežka:

No, ale je super, že jste měli finanční rezervu, protože Vás peníze mohli udržovat více v klidu. Nemuseli jste řešit, kde vezmete peníze, abyste mohli žít, ale mohli jste se věnovat tomu, aby se manžel uzdravil.

Radka:

Jo, my jsme byli úplně beze stresu. Nemuseli jsme začít kupovat dětem levnější jogurty nebo šetřit na ovoci, nebo nekoupit dětem boty. S tím jsme neměli nejmenší problém. Holt jsme sáhli do rezerv, co jsme měli, tak se nám trochu ztenčily. A pak jsme to zase dohnali, když muž začal pracovat.

Ale během toho období jsme vlastně vůbec nepoznali nějakou finanční tíseň, protože jsme rezervu prostě měli. V tu chvíli jsem si toho strašně cenila, protože jsem věděla, kolik lidí skončí v takovém případě opravdu ve velkém průšvihu. Najednou mají exekutora za zády.

To znáš určitě z diskuzí na internetu, jak se ženské furt ptají, jestli už přišla mateřská. Já jsem tohle v životě nehlídala. Vždycky jsem si hlídala, abych to neutratila celé. Naopak i při mateřské jsem dokázala, pokud manžel vydělával, něco uspořit stranou.

Anežka:

No, to je obdivuhodné, že i z mateřské jsi dokázala uspořit. To je fakt super.

Radka:

My jsme s mužem v tomto oba stejně spořiví, takže neutrácíme za pitomosti. Jediné, za co utrácíme hodně, je zubař.

Anežka:

A ty jsi mi ještě povídala o druhé situaci, která Ti zachránila krk, když šlo zase do tuhého. To se taky může stát spoustě lidem. Jestli nám o tom něco řekneš?

Radka:

Druhá situace byla taková smutná, ale stává se velice často. Došlo k tomu, že jsme s mužem už spolu nedokázali žít a museli jsme se rozvést. V tu dobu jsme měli postavený tento dům, ve kterém teď bydlím. A teď co?

Většina lidí, když se rozvádí, tak to řeší tak, že musejí dům prodat, aby si mohli rozdělit majetek. Proto se pak prodávají úplně nové domy pod cenou. To jsem v žádném případě nechtěla připustit, protože mi to přišlo úplně hrozné. Vlastně jsme na to spořili 20 let. Chtěli jsme, aby děti měly každý svůj pokojíček.

Já mám kluka a holku rozdílného věku. Takže jsme jim chtěli dopřát, že budou mít každý své soukromí a svůj prostor. A představa, že bych se s nimi měla stěhovat do nějaké garsonky a tam je našoupat do jednoho malého pokojíčku dohromady. Já bych bydlela v obýváku a někde bych si platila pronájem za provozovnu, protože dělám masáže.

To mi přišlo úplně šílené. Naštěstí jsme měli rezervu, takže jsme se s exmanželem dohodli, že on si vzal rezervu a přidal to, co měl jeho tatínek, a z toho koupil byt. Rezerva byla určena na dostavbu tohoto domu, na dodělávky. Tak jsme rezervu použili a muž se tím pádem mohl odstěhovat a dům zůstal mně s dětma. Mně zůstal dům a splacení hypotéky. Dohodli jsme se tak, že já mám větší majetek, ale dluh. A exmanžel má menší majetek, ale nemá žádné dluhy. Takže takhle jsme se vyrovnali.

Anežka:

To je moc hezké, že jste se tak domluvili. A peníze vám vlastně pomohly se domluvit. I jednodušeji, protože jste se nemuseli o majetek v podstatě dohadovat. Měli jste možnosti se domluvit.

Radka:

My jsme se vůbec nemuseli handrkovat, nebyly z toho žádné spory, hádky. Je to i o osobnosti manžela, který chápe, že když mi posílá výživné, tak to není pro mě, abych šla na kosmetiku, ale je to pro děti. Jo, platí řádně a nešidí svoje děti. V tomhle je to skvělý a prostě chápe, že je dobré, aby děti měly svoje dobré prostředí. Byl ochotný se uskromnit a jít do bytu, netoužil tolik po domě jako já, takže jsme se takhle domluvili.

Ale ta možnost byla daná právě tím, že jsme tu rezervu měli. Kdybychom byli zadlužení… Spousta lidí si bere hypotéku tak, že jim nezbude ani koruna, nemají vůbec nic navíc. Takže rovnou jdou do splácení s tím, že měsíc co měsíc trnou hrůzou, jestli budou na další splátku mít.

A já jsem po zkušenosti, kdy byl muž tehdy na neschopence, založila ten fond, do kterého si vkládám teď úspory. Tam jsem začala odkládat právě pro případ, že by opět skončil na operaci a na neschopence. Tak abychom měli rezervu na splácení hypotéky. Abych věděla, že tam vždycky na hypotéku mám.

A exmanžel zase dělal to, že když si budeme brát hypotéku, tak bychom si měli zvyknout na hospodaření s hypotékou. Takže budeme odkládat peníze, co měli být na splátku. Takže to budeme odkládat stranou. On si vytvořil ještě další fond, kam odkládal ještě další peníze na splátky hypotéky. A když se to pak dohromady spočítalo, tak to dělalo docela hezkou sumu.

Anežka:

Vlastně systém, jak si vytvořit rezervu, je v tom, že odkládáš spotřebu. Takže si nežiješ, že bys zbytečně utrácela, ale fakt si hlídáš, že prvně si z výplaty odložíš peníze a pak teprve žiješ z toho, co Ti zůstane. A rezerva Ti dokáže krásně vykrýt různé doby nouze, které v podstatě přicházejí stejně jistě jako déšť.

I když doufejme, že ne tak často. Takové situace v životě prostě jsou, že člověk je nahoře a dole. A teď je otázka, jak je na tyto situace dole člověk připravený, protože ony opravdu většinou přijdou. A může to být jak zdraví, tak člověk přijde o práci, přijde koronavirus, že jo. Takže je super mít takový systém.

Radka:

No a to je ta třetí situace. Protože teď, když je koronavirus, já už druhý měsíc nemůžu masírovat. A díky rezervě to mám teď tak, že i kdybych nemohla masírovat až do Vánoc, tak bych díky této rezervě přežila.

Anežka:

To je krásné. My jsme na tom docela podobně, protože já teda mám příjmy pořád stejné, ale muž přišel díky koroně v podstatě o práci. A ten přinášel pěkné peníze. Ale díky tomu, že máme rezervu, jsme v klidu. Je nám sice líto spotřebovávat tyto peníze na běžnou spotřebu, ale jsme fakt v klidu. Nemusíme se nějak hroutit, neřešíme, kdy už to skončí a kdy už bude moct normálně pracovat. A to je hodně osvobozující.

A ještě mě napadá poslední otázka. Co bys poradila do začátku lidem? Jak mají rezervu začít tvořit? Nebo jestli Tě napadá nějaká myšlenka, jak by mohli začít?

Radka:

Určitě bych si nejdřív popřemýšlela nad tím, co musím nutně platit. A to bych si z toho příjmu, co mám, odpočítala. A určitě bych se držela pravidla: to, co musím zaplatit, tak zaplatím první, ať to prostě z toho účtu odejde. Aby se mi nestalo, že nejdřív utratím za jídlo a pak zjistím, že nemám na hypotéku. Tím bych se ocitla v maléru, jo? Nesmím nikdy nikomu dlužit – bance, státu, za popelnice či za elektřinu.

Druhá věc je samozřejmě, že vím, kolik potřebuji asi tak na jídlo. No a pak jsou přesně ty věci… Hm, je jaro, potřebovala bych si koupit boty, dobrý. Mám našetřeno osm stovek na boty, objevila jsem boty za osm stovek, líbí se mi, nemohla bych si je koupit až za měsíc?

Když si je koupím až za měsíc, tak možná za měsíc budu mít našetřeno 1 600 Kč. To znamená, že já si pak koupím ty boty za 800 Kč, ale zároveň můžu třeba 500 Kč dát někam na rezervu a ještě mi trošku zbyde. Takže ze začátku ukládat stranou třeba pětistovku tímhle tím způsobem, že něco trošku odložím. Nemohla bych si to koupit později?

A takhle každý měsíc ukládat někam pětistovku. Třeba tyhle ty fondy. Ty jsou dobré v tom, že si člověk peníze 14 dní nemůže vybrat, když je pak chce. Takže si to dvakrát rozmyslí, aby to neutratil. Má to dané stranou. Ne, že by to nebylo přístupné rok, ale 14 dnů ten proces trvá, než to z té banky člověk dostane.

A pak další věc, co dělám. Já jsem totiž během celého loňského roku intenzivně šetřila na auto. Ráda bych si koupila nějaké ojeté autíčko. Naplánovala jsem si auto za 50 000 Kč. A moje představa je, že když si chci koupit auto za 50 000 Kč, tak musím mít 50 000 Kč na auto, pak musím mít další peníze na to, že když se mi na auto koukne nějaký automechanik a zjistí, že tady je potřeba ještě oprava za 10 000 Kč nebo 20 000 Kč, která se prostě ukázala, tak abych na to měla.

Pak potřebuji mít na hypotéku, na jídlo, na elektřinu, prostě na to běžné živobytí nějakou částku a potřebuji, aby mi zbyla i nějaká rezerva pro případ, že se mi doslouží pračka. To se mi stalo třeba na podzim.

Takže počítám, že když chci auto za 50 000 Kč, tak bych měla mít na účtu alespoň tak 100 000 Kč, abych si ho mohla koupit. A ne, že budu mít 50 000 Kč a honem teď to jdu utratit. To ne, to bych se dostal do maléru. Takže musím mít 100 000 Kč, abych si mohla koupit auto za 50 000 Kč.

A protože jsem to furt odkládala, jelikož koupě auta je pro mě docela složitá věc, v životě jsem to nedělala. Neřídím! Takže tohle je pro mě novinka. Tak jsem to odložila. A teď se mi peníze hodí, když je ten koronavirus.

Anežka:

Těch možností, jak se naučit odkládat je určitě spousta. Ty Tvoje jsou trošku jiné, než já učím. Což z toho možná budu i čerpat na nějaký článek nebo pro sdílení. Těch možností je opravdu spousta. Chtěla bys ještě něco dodat?

Radka:

Já sama za sebe to mám tak, že to, co jedu, je takové intuitivní. Naučené z domova. Je to systém, nad kterým nemusím moc přemýšlet. A když bych si chtěla naspořit větší částku, tak by to chtělo už si opravdu třeba psát spotřeby, kolik jsem za co utratila. Vést si nějaké jednoduché domácí účetnictví.

A znamenalo by to poradit se už s někým, kdo těm financím víc rozumí, aby mi poradil, kam si ty peníze ukládat. Aby mi pomohl třeba najít ještě někde, kde můžu nějakou částku uspořit. A věřím, že by se ještě nějaká tisícovka, dvě měsíčně někde vyštrachaly.

Takže, kdybych chtěla větší částku, tak bych na to šla víc vědecky a radila se s někým, kdo tomu víc rozumí.

Anežka:

Jo, takže v podstatě je to tak, že je důležité vědět, kolik utratím a kolik vydělám, udělat si nějaký přehled příjmů a výdajů. Dál si zhodnotit platby, které opravdu musí odejít, to jsou platby státu, hypotéka a tyto věci. A potom si zhodnotit ty zbytné věci, které nejsou úplně nutné, které by se daly vypustit nebo odložit. A potom, když vím, že mi nějaké peníze zbývají, tak s těmito informace jít za někým, kdo mi s tím poradí a pomůže mi najít nějakou větší částku.

Radka:

Když Ti do toho skočím, je super, když toho člověka znáš dlouho. On už zná líp Tvoji situaci a dokáže Ti líp poradit. Paní, se kterou jsem se od začátku radila, tak ona mi jenom zkontrolovala, to co mám, a nezakládala mi nic nového. A pouze jsme si vytvořili spolupráci. A postupně, rok za rokem mi zakládala nové produkty, co jsem potřebovala.

Ale nebylo to hrr, teď k někomu neznámému, úplně to jdeme celé překopat, ale vytvořily jsme si i důvěru, že to je prostě člověk, kterému věřím. Že mu můžu svěřit, kolik vydělávám, můžu mu ukázat smlouvy a tak podobně. Není to někdo, komu nemůžu důvěřovat.

Anežka:

Jasně, akorát nevím, jak poznat takového důvěryhodného člověka hned na první dobrou, když už třeba potřebuješ něco řešit, takže to je možná…

Radka:

…no najít si ho dřív, než potřebuješ něco řešit. Najdi si ho dřív, že jo. Respektive Ty si poradíš sama, ale spousta lidí, když potřebuje poradit s financemi, tak by si to měl zajistit co nejdřív, protože za to nic nezaplatí. Poptat se po referencích a už toho člověka mít.

Anežka:

Takže mít ho vlastně co nejdřív, i když ještě nemáš peníze navíc. To je opravdu důležitá rada. Takže jo, já myslím, že je to pro dnešek všechno.  Já myslím že to bylo i tak vyčerpávající. Moc děkuji za Tvoje sdílení. Bylo to fakt super a myslím, že to přinese i něco lidem, spoustu zajímavých informací a také náhled, jak se dá žít a jak to funguje jinde.

Musím uznat, že ne každý má to štěstí, že má v rodině ten vzor, podle kterého by mohl v životě fungovat. Já osobně jsem ten vzor neměla. Ale naštěstí jsem si nějakou cestu vytvořila. Takže je to takový důkaz, že nemusí mít člověk vzor a může začít tvořit postupně.

A třeba jak jsem se naučila spořit já, najdete zde>>. Na mém blogu najdete ještě další články k hospodaření s penězi nebo si můžete požádat o můj e-book 4 kroky k finanční nezávislosti, kde i dostanete tabulku, do které si můžete sepsat příjmy a výdaje.

Radka:

Mně se právě líbí, že lidi jako Ty to můžou další lidi naučit. A to je strašně důležité, aby se to všichni naučili. Podívej se, kolik máme lidí na exekuci. To je úplně strašné. A kdyby se naučili hospodařit, tak se z těchto svých průšvihů dostanou. A když nebude na nich viset exekuce, bude se jim snáz hledat zaměstnání, nebudou tolik ve stresu, budou si moc dovolit víc věcí, které si teď dovolit nemohou. Bude se jim žít dobře a všem se nám bude žít dobře. Budeme všichni hospodařit a budeme velice bohatí.

Anežka:

To je naprostá pravda.

Radka:

A moc se mi líbí tvůj projekt.

Anežka:

Děkuji. To mě těší. Já si taky myslím, že je potřeba to vzdělávání víc do veřejnosti zapojit. Mluvení o penězích, jako projektů, je celkem dost, ale je to spíš o tom, jak ty prachy vydělat. A potom je to o tom, jak vypadat, že ty prachy mám.

Což si nemyslím, že je úplně ta pravá cesta k finanční nezávislosti. Protože když si člověk kupuje drahé věci, tak k finanční nezávislosti nikdy nedojde, protože bude mít velkou spotřebu. A myslím si, že ta cesta je právě skrze hospodaření s penězi, odkládat spotřebu a přemýšlet nad tím. A vlastně ty i já jsme určitým způsobem finančně nezávislé. Protože i když nám vypadnou příjmy, tak nejsme na nich závislé, na těch pravidelných příjmech. Což je krásné.

A to, že pracujeme si myslím, že je v pořádku, protože jsme se nenarodili proto, abychom se váleli u televize a nedělali nic. Ale narodili jsme se proto, abychom přinášeli hodnotu pro ostatní. Takže proto si myslím, že práce šlechtí a je určitě dobré pracovat.

Radka:

No rozhodně. A myšlenka, jak jsi mluvila o tom, jak je dost kurzů o vzdělávání, je o tom, jak vydělat velké peníze. Ale to je tak hvězdě vzdálené pro normálního člověka. Jo, si řekne, že dobrý, tenhle člověk umí vydělávat miliony, ale to já třeba neumím nebo nikdy umět nebudu. Ne každý má ty možnosti. Jo, takže je dobré naučit se hospodařit s tím málem, co mám a nesnažit se mířit někam nedostupně daleko, když ses tam ještě ani nepřiblížila. Prostě to hospodaření s financemi mi připadá vhodné pro každého a ne jenom pro někoho.

Anežka:

Ano přesně tak. Tak jo, já myslím, že už budeme dneska končit :-D.

Radka:

Děkuji za příjemné ráno, a ať se Ti daří.

Anežka:

Já taky moc děkuji za rozhovor a za sdílení a taky ať se ti samozřejmě daří držet toho Tvého systému. Což určitě budeš, protože Ty už tím žiješ dlouho.